Životní úkol

Tak nejčastější otázka u mind-readera je na životní úkol. Jeden "chce být" pečovatelem, druhý strážcem bezbranných, jiný je velmi bohatý, další zase slepý...existuje skutečně nějaký úkol, který máme splnit? 

          Oblast ve které se pohybuji se nazývá esoterika. A lidi zde působící se nazývají léčitelé, psychotronici, empatici, senzibilové, psychici, psychoinformatici, diagnostici...je jich táák moc. Možná i pro Vás je tato oblast šarlatánská. Vím, proč. Nerozumíte ji. Ani já ji nerozuměl. Souhry "náhod" a dnes již vím, kdo tito lidé jsou a o co jim jde. Jedněm jde o velký byznys, druhým o menší byznys a třetím jen o vytváření harmonie v životě  lidí, kteří je navštíví. Čvrtým jde o kombinaci všeho předchozího. Kolegové esoterici velmi často sebe i okolí přesvědčují, že životní úkoly existují, že jsme oběti svých vlastních úloh vzniklých před narozením. Tyhle názory jim nejdou vyvrátit. A jako esoterická autorita sama před sebou, zde veřejně prohlašuji, že nic takového jako životní úkol neexistuje. Nejsme své vlastní oběti. Od narození jsme pod vlivem okolí a někdy se umíme vymanit a někdy ne. Dle situací a tlaku na nás. Ale oběti vlastních bardovských konspirací? 

          Přišel za mnou čtyřicetiletý muž a po vybudování krátkodobé vzájemné důvěry se mi svěřil, jak je stíhán nepohodami, plískanicemi od narození. Matka byla moc mladá, když ho porodila, nevytvořila mu dostatek vápníku v těle, a jistě mu nedodala i spoustu jiných věcí, včetně mateřské lásky. Celý jeho život je plný okamžiků proher a malých vítězství. ( Což mi připadá v zhledem k okolnostem vpořádku. ) Hlavní důvod byl dotaz na životní úkol. Zda je jeho úkolem trpět. Vzhledem k tomu, co zažívá celý život, jeho přizpůsobování se okolí - ani ne k zavděčení ale aby zažíval klid, je, myslím, opět v pořádku. Poslali byste jej k psychologovi? Nebo psychiatrovi? Proč? Aby se vypovídal a třeba dostal medikamenty (bez ohledu, co dělají v těle), případně aby byl evidovaný a my se před ním mohli do budoucna ochránit? Já ne. Jediné, co potřebuje je kouče. Učitele. Jistotu. Někoho, kdo ho neodkopne, protože dnes nemá náladu, protože má svých problémů dost. Na netu je učitelů dost.

Co ten muž doopravdy potřebuje? Co se s ním stane, když mu jeho ztrápený životní úkol vyvrátím. Co se stane, když mu ho potvrdím? Co mi to má říct? Co to jenom přehlížím? Takových jako je on je "nás" přece hodně. Co to se s náma děje?

           Prožíváme, jen, pocit samoty, opuštění. Komunikační oddělení se. Říkáme své názory ale nevedeme konstruktivní diskuse. Nemáme skutečné posluchače. Chce to i fyzický kontakt. Povídat si na živo. Životní úkoly neexistují, aspoň ne ty, co vznikly před naším narozením. Nikdy neexistovali. Je to jen berlička. Pro ty, co potřebují iluzi na přežití. Pro ty, co všude vidí lásku, anděly, víly, trpaslíky... Většina "samoty" pochází z naší neschopnosti se kontaktovat s okolím. Bojíme se. Jsme tak vychovánáni, omezováni od mala a dodnes se takto děje. Všude jsou omezení a nikdo je nezruší. Náš životní úkol? Nebo opravdu máme být něčím dle seznamu povolání? Co my? Píšeme zde, protože je to naším životním úkolem? Jsme důležití sdělovači pravdivých názorů?

          Vím, že názory na předurčenost vzniká z racionálného pohledu na činnost, kterou děláme. Protože psychika je něco, za co plně nemůžeme, protože se můžeme odvolat na geny a vliv těch druhých... při tom stačí, "jen", vědět a konat. Vědět a konat. Konat. Lišíme se činy. Úspěšní i neúspěšní se liší odhodláním konat. Jen se nesmíme řídit vládci věcí okolo nás, ti konají hodně a pro sebe. Bez ohledu na nás. Jsou asociální a přibývá takových. To je už ale na téma v  jiné kategorii.